Jan Bareš: Potápějící se hrdina – 1.část

Jan Bareš_2

Honza žije a učí freediving – potápění na nádech – na místech, které bychom mohli nazvat rájem. Představte si bílé pláže, tyrkysové moře, korálové útesy…a vy si proplouváte mezi hejny pestrobarevných ryb. Tento idylický obrázek je bohužel na mnoha místech narušen množstvím odpadu, jenž jsme jako společnost vyprodukovali a nyní plave v mořích a hyzdí jinak dokonalou přírodu. Honza se společně s kamarády rozhodl s tím něco dělat. Z jejich aktivit postupně vznikla organizace Trash Hero, která má za cíl přírodu nejen čistit, ale také rozšiřovat podvědomí o problémech, které odpad způsobuje a vzdělávat lidi v šetrnějším přístupu k naší planetě. Ponořte se do světa, který vás zavede jak hluboko pod mořskou hladinu, tak i k přemýšlení o naší společnosti a způsobu, jakým se chováme k přírodě.

Ahoj Honzo, můžeš nám na úvod říct pár vět o sobě, a čemu se věnuješ?

Ahoj. V posledních letech se nejvíce věnuji hnutí Trash Hero a freedivingu. Obě věci mě hodně baví a freediving mě také částečně živí. Jinak asi dělám to, co dělá spousta mladých lidí – procházím životem a snažím se v něm najít nějaký smysl. Může jít částečně o nějakou spiritualitu a hledání toho, co se dá nazvat osvícením anebo prostým bytím v přítomném okamžiku.

Ty nežiješ úplně standardní život, jaké jsou tvoje hodnoty?

Svoboda, férovost, upřímnost, pravda, lidskost, starostlivost a péče. A teď nemyslím nutně jenom o druhého člověka, ale třeba právě o planetu. O něco, co tě přesahuje, něco, co je víc než starost o sebe a své blízké. Musíme si uvědomit, že patříme do většího celku.

Trošku navážu na tvou odpověď. Co pro tebe znamená planeta, příroda?

Beru to tak, že představa kůže jako hranice mě jako člověka je velmi omezená. Každého z nás ovlivňuje naše okolí a prostředí, ve kterém žijeme, což funguje i naopak. Takže starostlivost a péče o přírodu a celkově o svět je vlastně péče i o sebe sama. Ale v tom transcendentním slova smyslu. Jde těžko rozdělovat přírodu a sebe. Všechno je příroda a všechno do ní patří. Včetně mě i tebe.

Myslíš to tak, že tím, že se staráš o přírodu, tak se vlastně staráš i o sebe, protože to, jak se chováme ke světu, má nakonec dopad i na nás?

Jo, akorát když o tom mluvím s lidmi a říkám, že se starám o přírodu, mám většinou na mysli ten svět za hranicemi mé kůže.

Přemýšlel jsi někdy nad tím, proč se spousta lidí chová k přírodě tak neuctivě?

Podle mě se většina lidí takhle chová z nevědomosti. Když se zamyslím, tak  vlastně neznám nikoho, kdo by byl vyloženě špatný člověk. Neznám nikoho, kdo chodí světem se  špatným záměrem a chce ubližovat. Nikdo, koho znám, nevyhodí igelitový sáček s tím, že si říká: „Ať ta želva chcípne.“ Spíš je to „sejde z očí, sejde z mysli“. Už Buddha říkal: „Největší pramen zla je v nevědomosti.“ Myslím si, že na to docela kápl. Hlavní důvod, proč to udělají, je jenom kvůli tomu, že o tom nepřemýšlejí. Řeknu příklad: naše nadměrná spotřeba plastů je v důsledku neuctivá vůči přírodě. Přestože jsme si vědomi environmentálních důsledků, ne vždycky si to spojíme v hlavě, když stojíme u kasy a prodavač nám zcela zadarmo automaticky nabízí igelitku. Je to jenom o tom, že tam ta myšlenková operace neproběhne. Najednou už tu igelitku máš, tak s ní musíš něco dělat. Tak ji vyhodíš, no.

Znamená to, že řešením může být, když se o tom bude mluvit? Aby lidi viděli jak dopady, tak i možnosti, jak zlepšit své chování?

Jo, myslím, že stačí, když o tom lidi budou trošku víc přemýšlet. Když budou – jak říká moje babička – používat hlavu.Jan Bareš_1

Velká pravda. Já o Tobě také vím, že jsi vystudoval psychologii a žurnalistiku. Věnoval ses tomu někdy?

Chvíli. Udělal jsem si k psychologii také terapeutický výcvik a měl jsem pár klientů. Hrozně mě to bavilo. Připadalo mi, že jsem těm lidem nějakým způsobem užitečný a pomáhám jim, což byl i hlavní důvod, proč jsem psychologii šel studovat. Ale pak – jakousi souhrou okolností – jsem si řekl, že nejvíc ze všeho chci cestovat, a tak jsem vyjel do světa. A posledních šest let cestuji.

Byl tam nějaký zásadní okamžik, kdy ses rozhodl vycestovat?

Cestování bylo něco, co mě vždycky bavilo.  V sedmnácti jsem začal jezdit stopem. Jel jsem do Paříže, Bordeaux, projel jsem jižní pobřeží Francie, sever Itálie, Švýcarsko, Rakousko. Byl jsem nadšený. Další léto sem vyrazil znovu, jen trošku jinou trasu.  A po maturitě jsem jel stopem na Nordkapp – nejsevernější mys Evropy. Moc se mi to líbilo, plánoval jsem si, že jednou stopem objedu svět. Pak přišly vysoká škola a přítelkyně. Když je člověk k někomu vázaný, tak raději něco obětuje a zůstane doma. Moment, kdy se mi zhroutil osobní život, byl moment, kdy jsem ztratil pocit, že jsem někde doma. To se velice rychle přetavilo v uvědomění, že moje pojetí „doma“ bylo velmi omezené. Chápal jsem ho jako čtyři zdi nějakého bytu a věcí, které do něj patří. A potom, když ty zdi padly, jsem si uvědomil, že doma může být vlastně celá planeta, když to tak člověk cítí.

Proč sis vybral zrovna Asii?

Nasměrování na jihovýchodní Asii byla hodně racionální volba, protože jsem chtěl odjet někam, kde bude teplo, moře, sluníčko, palmy a kde to bude zároveň levné. A kámoška jedné kámošky se chvíli před tím odstěhovala na Bali, tak jsem se za ní jel podívat.

V jakých zemích jsi doteď žil? 

V Indonésii jsem dohromady strávil zhruba dva roky. Procestoval jsem Singapur a Malajsii, ale tam jsem žil jenom krátce. V Thajsku jsem, když se to sečte, žil asi rok a půl. Pak jsem procestoval ještě Laos a Kambodžu. Čtvrt roku jsem byl v Austrálii a na Filipínách.

A kde se ti líbí nejvíc?

Mně se líbí skoro všude. Třeba teď jsme byli u západní Papuy na souostroví Raja Ampat. Tam to je krásné. Mám tendence si vybírat malé ostrůvky, které jsou bokem a ještě se o nich moc neví. Krásný je i ostrov Koh Lipe, kde jsem bydlel asi půl roku. Poprvé jsem tam přijel před pěti lety. Tehdy tam byly jenom písečné cesty, pláže, bambusové bungalovy a pár reggae barů. Uprostřed ostrova byla příroda – džungle – nezastavěná plocha. A zrovna ten rok, kdy jsem tam přijel, se Koh Lipe hrozně profláklo a s časem postupně přibývaly vybetonované cesty, začala tam jezdit auta, postavili tam pětihvězdičkový rezorty. Celé se to úplně proměnilo, teď už bych tam zpátky nejel.GOPR3901.00_20_27_10.Still005

Zmínil jsi, že se věnuješ freedivingu. Objevil jsi ho až na cestách, nebo ses mu věnoval už před tím?

Jako kluk jsem rád šnorchloval, ale že existuje freediving, jsem zjistil až na cestách. Cestoval jsem s minimálními náklady, přístrojové potápění bylo úplně mimo můj rozpočet. A tak jsem šnorchloval a začal jsem zkoušet potápět se na nádech. Neměl jsem vůbec žádné znalosti a všechno jsem dělal metodou pokus-omyl. Samozřejmě jsem znal rizika a věděl, že bych u toho eventuálně mohl umřít a že ten největší omyl – že mi dojde vzduch a omdlím pod vodou – si dovolit nemůžu. Proto jsem byl velmi opatrný. Postupoval jsem metodou postupných krůčků. Nejdřív jsem se potápěl do 3-4 metrů a když jsem věděl, že tam můžu být docela dlouho a je mi tam příjemně, potopil jsem o kousek hlouběji. Během pár týdnů jsem se potápěl do 15 metrů. Potom jsem potkal prvního freedivera, který mi řekl pár tipů. O půl roku později jsem si zaplatil první freedivingový kurz a zjistil, že  jsem se od instruktora za 3 dny naučil víc než samostudiem za 3 měsíce.  Najednou jsem se v pohodě dostal i do 20 metrů. O měsíc později jsem se na kurzu pro středně pokročilé dostal v pohodě už do 30 metrů! A pak mě to začalo opravdu hodně bavit. Trénoval jsem dál, až jsem se dostal k instruktorskému kurzu.

Kdy sis řekl, že by ses freedivingu mohl věnoval naplno a živit se tím?

Popravdě už předtím jsem přemýšlel, že by to byla perfektní práce. Líbilo se mi, že lidi, kteří to dělají, můžou žít na plážích, plavat v moři a navíc za to být dobře placení. Ale ten úplně finální impulz přišel v Labuan Bajo, kousek od Komodského národního parku,  kam jsem jel, protože jsem chtěl vidět rejnoky manta. Obcházel jsem tam potápěčské školy a zjišťoval, kolik by stálo, kdybych s nimi chtěl jet ne jako přístrojový potápěč, ale jako freediver. Ve třech školách mi říkali, že freedivery neberou, že jsou jenom pro scubadivery. A potom jsem přišel do takového malého potápěčského centra, které se shodou okolností jmenovalo Manta Rhei, a říkám, že bych se chtěl podívat na Manta Point jako freediver. Chlapík zbystřil a povídá: „Co kdybychom si na chvíli sedli?“ Řekl mi, že zrovna přemýšlí o otevření freedivingové sekce a že už asi 2 měsíce marně hledají instruktora. Jenže já jsem v tu dobu ještě nebyl instruktor a navíc jsem už měl koupenou letenku zpátky do Čech asi o 3 týdny později. Ale pak jsme jeli na Manta Point, kde jsem se potápěl asi  s 20 rejnoky manta a byl  jsem z toho úplně vedle. Při zpáteční cestě jsem si říkal: „Jo. Takže já můžu mít práci, kde můžu plavat s rejnoky manta a budu za to navíc placený? To chci.“ Takže jsem zrušil letenku a z peněz, které mi zbyly, jsem si zaplatil instruktorský kurz, prošel zkouškami a vrátil se na Komodo.

Byl jsem u tebe na kurzu a byl to naprosto fascinující zážitek. Osobně jsem se pod vodou cítil v takovém zvláštním klidu, dalo by se skoro říci transu. Co ti freediving dává?

To má několik rovin. Zaprvé je to aktivita, která mě opravdu baví. Jak jsi popisoval ten transový klid, když je člověk pod hladinou ponořený do momentu a neřeší nic, co bylo a bude, jen tam prostě je. Dále mi to přináší také zdravý životní styl. Pro mě byl freediving jedním z impulsů, proč jsem přestal kouřit. Býval jsem astmatik a od té doby, co dělám freediving, mi problémy s tím spojené de facto přestaly. Doktoři mi říkali, že je astma neléčitelné, že budu do konce života muset brát léky. Freediving mi taky dává takovou estetickou radost ze života, baví mě koukat se na ryby, proplouvat kolem vraků a jeskyní. A taky mám automaticky práci na libovolném místě u moře v teple, tam, kde jsou kokosové palmy, korálové útesy.Jan_Bares5

Zůstanu u toho dechu. Jak dlouho vydržíš bez nádechu?

Zatím mám rekord pět a půl minuty.

Jak se to dá trénovat? Máš speciální techniky i mimo vodu?

Technik je spousta. Využívám dechová cvičení z jógy a taky začleňuji zádrže dechu do každodenních aktivit. To nestojí žádný čas. Třeba vyjdu z bytu, zadržím dech a jdu tři patra dolů, nadechnu se až na ulici. Můžeš taky zadržovat dech při chůzi a různých fyzických aktivitách. Moje oblíbené cvičení je, že jedu metrem a dýchám, jen když jsou dveře vagonu otevřené. Dá se s tím hrát. Potom hraje samozřejmě obrovskou roli čas, který člověk stráví ve vodě. Když něco aktivně děláš, logicky se tím přirozeně zlepšuješ. Existuje i spousta freedivingových cvičení, která se učí na kurzech. Dobrá je například metoda, kdy zadržíš dech na minutu, jednou vydechneš, jednou se nadechneš a znovu zadržíš dech. Takhle to opakuješ třeba osmkrát. Když se ti bude zdát minuta lehká, tak  můžeš zkusit minutu a pět vteřin a postupně to zvyšovat. Jakkoliv jsou tyto metody užitečné, na první místo bych zařadil práci s relaxací. Zadržet dech, když je člověk křečovitý, nikoho neposune. Rozvinout klid a najít stav, kdy nedýchám, a přesto je mi fajn – to tě posune nejdál.

Souvisí relaxace i s psychikou? Přece jen, když je člověk několik metrů pod vodou, už cítí, že by se rád nadechl, ale vidí nad sebou, jakou cestu má ještě nahoru, může začít panikařit, ne?

Určitě. Když je člověk před ponorem soustředěný, relaxovaný, cítí se připravený, tak se nadechne a jde na ponor a neřeší nic jiného než to, co je teď. Teď vyrovnávám tlak, teď přecházím do volného pádu. Teď upravím pozici hlavy nebo těla. Když jsi v tomhle stavu, tak neřešíš, jak daleko to máš na hladinu, soustředíš se na plavání, na jedno konkrétní tempo. Kdyby se člověk podíval nahoru, mohl by se tím vystresovat. Takovou chybu může udělat samozřejmě jak začátečník, tak i zkušenější člověk. Pak se ponor může změnit v peklo. Lepší je zavřít oči a soustředit se na techniku plavání. Potom je člověk nahoře dřív, než si pomyslí. Když se bude upínat k hladině, bude to nekonečné. Důležité je udržet se v přítomnosti.18452162_10212781988535462_2134367837_o

V knize „Na jeden nádech“ popisuje Adam Skolnick moment, kdy od určité hloubky už začneš jenom padat, aniž bys musel cokoliv dělat. To musí být skvělý pocit.

Ano, je to, jako když letíš. Překonáš prvních deset metrů, kdy tě to táhne nahoru. Mezi 10-15 metry najdeš stav beztíže. Prostě jen levituješ a je to boží. Když jdeš o trošku hlouběji, tak tě to začíná táhnout, nejdříve malinko, pak víc. Někde okolo 20 metrů začíná zóna volného pádu. Je to dost velká síla na to, abys potom letěl třeba metr za vteřinu. Když je to podél lana, tak je to fajn. Vystřelíš se do hloubky jak astronaut do vesmíru a na konci lana to otočíš. A když padáš dolů například podél vraku nebo skalní stěny, je to ještě hezčí pocit.

Do kolika metrů ses nejvíc potopil? 

Můj rekord je zatím 45 metrů, ale osobně mi o tu hloubku vlastně ani nejde.

Jak hluboko je schopný se potopit běžný člověk?

Lidi, co šnorchlují, tak jdou většinou do hloubky 3-10 metrů, což už je docela zážitek. S trochou tréninku se člověk za jeden den dostane do 10 metrů. Během 2-3 dnů na kurzu se naučí bezpečně potápět do 20 metrů.

Jak ty teď vůbec vnímáš potápění s přístrojem, věnuješ se i tomu?

Zřídka, ale mám to taky rád. Moje přístrojová licence je ovšem jen do 18 metrů. :) Scuba diving je super, když se chceš podívat na malé věci, třeba na mořské koníky schované v korálech. S dýchacím přístrojem máš víc času je najít.  Je to úplně jiný sport.

Můžeš nám říct něco o akcích a kurzech, které pořádáš?

Když jsem v Čechách, dělám kurzy v Praze v potapěčské jámě. Kdo má zájem, může mě kontaktovat na facebookové stránce Freedive Praha. Člověk se za jeden den naučí základy. Pak je schopen se potopit na dno osmimetrové jámy a být tam v pohodě. Pro lidi, kteří projdou tímto úvodem a chtějí pokračovat, učím kurz zaměřený na bezpečnost a záchranu. To znamená, že se lidé učí, jak někoho zachránit z 8 metrů, pokud by to bylo potřeba. A pak dělám veřejné tréninky, kam chodí zájemci a učí se další a další věci.

Jak už jsem naznačil, netrénuji jenom tady v Čechách, většinou jsem v teple, v krásných tropických vodách. Opět stačí jenom napsat na Freedive Praha a už se domluvíme. Tuto zimu bych se moc rád podíval na Maledivy a potom zpátky do Indonésie.


Druhou část rozhovoru s Honzou naleznete ZDE.


 

Pokud chcete být informováni o dalších rozhovorech s lidmi, jejichž příběhy stojí za to znát, sledujte FB stránky Poutník po myšlenkách.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *