Jan Bareš: Potápějící se hrdina – 2.část

Jan Bareš_2

Honza žije a učí freediving – potápění na nádech – na místech, které bychom mohli nazvat rájem. Představte si bílé pláže, tyrkysové moře, korálové útesy…a vy si proplouváte mezi hejny pestrobarevných ryb. Tento idylický obrázek je bohužel na mnoha místech narušen množstvím odpadu, jenž jsme jako společnost vyprodukovali a nyní plave v mořích a hyzdí jinak dokonalou přírodu. Honza se společně s kamarády rozhodl s tím něco dělat. Z jejich aktivit postupně vznikla organizace Trash Hero, která má za cíl přírodu nejen čistit, ale také rozšiřovat podvědomí o problémech, které odpad způsobuje a vzdělávat lidi v šetrnějším přístupu k naší planetě. Ponořte se do světa, který vás zavede jak hluboko pod mořskou hladinu, tak i k přemýšlení o naší společnosti a způsobu, jakým se chováme k přírodě.


První část rozhovoru s Honzou najdete ZDE.


Mimo učení freedivingu jsi během cest spoluzaložil také organizaci Trash Hero. Můžeš nám o ní říct více?

Trash Hero vzniklo na ostrůvku Koh Lipe, jako spontánní úklid jedné pláže. Nelíbilo se nám, kolik je tam odpadu, tak jsme se s pár kamarády domluvili na jedno pondělí a šli uklízet. Postupně se z toho stala tradice a začalo se k nám připojovat čím dál více lidí. Tenkrát nám připadalo naprosto úžasné, když jsme vysbírali první tunu odpadků. To bylo myslím čtvrté pondělí, čtvrtý týden. Dokonce se nám začali ozývat i lidé z jiných ostrovů, říkali „Hele, slyšeli jsme o tom, že čistíte pláže a chtěli bychom se k vám přidat, šlo by to nějak?“ Takhle se  Trash Hero začalo šířit, až překročilo hranice tohoto národního parku a do konce sezony jsme měli 3 základny v Thajsku a sesbíralo se něco přes 5 tun odpadu.

Jak se pak Trash Hero rozšiřovalo?

Když sezona v Thajsku skončila, jel jsem se svým instruktorem a dalšími dvěma freedivery trénovat freediving na Pulau Weh do Indonésie. Tam jsem si uvědomil, že ten problém s odpadky, který jsem viděl v Thajsku, je tady naprosto stejný, ne-li větší. Řekl jsem si, že když to mohlo jít na Koh Lipe, půjde to i tady. Vzal jsem tenkrát pár lidí, pár pytlů. Kamarádi, kteří měli dive centrum, nám půjčili motorový člun a jeli jsme uklidit jednu pláž. Na mobil jsem natočil video o prvním úklidu Trash Hero Indonesia, vložil ho na Youtube a aniž jsem si to tenkrát uvědomil, v ten moment jsem stál u zrodu indonéské neziskovky. Všude, kam jsem jel, jsem zakládal základny Trash Hero. Proces byl vždy stejný: Obcházel jsem všechny možné podniky, ať už to byly potápěčské školy, restaurace, bary, resorty, hotely, guesthousy, a ukazoval jim fotky z Thajska se slovy „Hele tohle je něco, co bychom mohli dělat i tady, abychom udrželi místní pláže čisté. Kdybyste nám s tím chtěli pomoci, tak zhruba takhle byste to mohli udělat.“ No a někteří lidi řekli ano. Někteří řekli ano až o hodně později a někteří se do toho nezapojili vůbec – a to je taky v pořádku. Je pravda, že některé z těch základen po mém odjezdu už nepokračovaly. Je velká výzva najít správné lidi, aby do toho byli stejně nadšení a pokračovali dál.

Jaká je vůbec tvá role v této organizaci?

Jsem spoluzakladatel hnutí  Trash Hero, jeden ze dvou lidí z původního týmu, co zůstali. V současnosti jsem národní koordinátor pro Indonésii a ČR, koučuju nové základny, pomáhám jim začít. Během prvních dvou let jsem se snažil hlavně šířit Trash Hero kamkoliv přijedu. Naštěstí to vyšlo na docela dost místech a teď vznikají další základny, aniž bych je já aktivně zakládal.  Lidi se nám ozývají sami, že se jim líbí, co děláme, a chtějí se přidat.

Jak je na tom Trash Hero nyní?

V roce 2017 jsme oslavili 4. výročí, máme po světě asi 50 základen, zapojilo se zhruba 60.000 dobrovolníků a během těch čtyř let jsme uklidili cca 410 tun odpadků. Během našeho fungování jsme obdrželi třikrát cenu za ekologii od thajské princezny a ještě pár dalších ocenění, rozšířili jsme se do dalších deseti států, občas někoho z nás pozvou na TEDx a navázali jsme spolupráci s mnoha ekologickými organizacemi.

Tohle všechno je super a jsem za to hrozně rád, akorát je to boj s větrnými mlýny. Z moře přichází odpad proto, že ho tam lidé hází, a lidé ho tam hází proto, že mají v sobě tu nevědomost a zatím se ještě nenašlo lepší řešení, co  s tím odpadem v jejich konkrétním případě dělat. Oni to kolikrát nehází přímo do moře, často je to tak, že vyhodí smetí za barák, to pak déšť stáhne do řeky, odkud se dostane do moře. Abych nemluvil jen o plážích – i u nás je co čistit. A za odpadem v naší přírodě taky vidím nevědomost lidí, co tam ty odpadky nechali. Proto se hodně soustředíme na vzdělávání a snažíme se pracovat s dětmi. S dospělými to jde hůř, protože jak se říká „starého psa, novým kouskům nenaučíš“ – já myslím, že naučíš, ale dá to spoustu práce. Pokud budeme formovat děti už od mala, máme mnohem větší šanci ovlivnit další generaci.

Ty jsi v jednom rozhovoru říkal, že na základě dětí se následně přidají i ti rodiče.

Jo, to se mi hodně líbilo, když jsme začali pozorovat tenhle trend. Je to taková mírumilovná cesta, jak získat i ty starší lidi na svoji stranu.

Kdo jsou ti lidé, kteří se účastní úklidů? Jsou to místní lidé, nebo cizinci, kteří jsou v té zemi třeba na dovolené?

Jak kde. Často to začíná s většinou turistů, zejména ve vyhlášených turistických destinacích. Paradoxně by si člověk myslel, že si to tam místní budou opečovávat, ale možná mají příliš mnoho práce s turismem.  Když někde Trash Hero funguje už alespoň rok, začínají se víc zapojovat i místní. Máme ale i základny, které založili místní obyvatelé a na každý úklid chodí okolo sta místních lidí. A někde je to mix.TrashHero

Zmínil jsi, že jste sesbírali asi čtyři sta tun odpadu, což je naprosto fantastické. Druhá strana mince je ovšem množství plastů, které se vyrobí. Můžeš pro představu uvést nějaká čísla?

Podle statistiky z roku 2013 se vyrobilo 33 miliónů tun plastu a zrecyklovaly se z toho 3 miliony. To znamená, že 20 milionů tun plastů skončilo na skládkách a ve spalovnách a cca 10 milionů tun se dostalo do moře.

Asi 60 % z tohoto objemu je ze čtyř států jihovýchodní Asie – Číny, Indonésie, Filipín, Thajska. Podle křivky produkce plastového odpadu je pravděpodobné, že v dnešní době nebudeme na 33 milionech tun, ale třeba na 50 milionech. Existují místa v moři, kde je šestkrát více plastů než planktonu, a pokud to tímhle směrem půjde dál, do roku 2050 bude na váhu v moři více plastu než ryb. Myslím, že tímhle směrem jít nechceme. Pro mě z toho vyplývá celkem jednoduchý závěr: je potřeba s tím začít něco dělat hned teď. Ne za rok, ne za deset let, ne od příští generace. Prostě hned teď. Naše generace už nemá ten luxus počkat si, jestli to vyřeší někdo za nás. My musíme začít a stejně to bude to trvat několik generací, než tenhle „plasto-čurbes“ nějakým způsobem zvládneme. Je důležité si uvědomit,  že když jsi byl třeba ty hodně malý a měl jsi svůj první kartáček na zuby, tak on nejspíš ještě na některé skládce stále existuje a každý další, který přišel potom, taky. Stejně tak třeba tvůj první dudlík. Možná rozlámaný, ale je tam.

Rozloží se plast vůbec někdy?

Plasty obsahují obrovské množství toxinů a kam přijdou, tam škodí. Plast se láme a drolí na mikroplasty – rozlamuje se na menší a menší kousky, které potom vstupují do potravního řetězce. Ryby nebo živočichové živící se planktonem filtrují vodu a nechávají si v sobě to, co má velikost planktonu, což jsou právě i ty mikroplasty. V jejich případě je to tedy kombinace planktonu a plastu. A teď si vezmi, malá rybička sežere plankton s plastem, tuhle malou rybičku sežere větší ryba, tu zase větší až to – dříve nebo později – dojde k velikosti ryby, která skončí na našem talíři. Je to vlastně taková plastová karma.

A důvod, proč je plast oblíbený, je to, že je levný?

Ano, je levný, to je celé. Když v 60. letech minulého století přišly plasty, lidé byli naprosto nadšení z toho, že je to materiál, který je levný a prakticky nezničitelný. Přišlo do módy plastové nádobí a příbory. A abychom ušetřili unaveným ženám práci, zavládl názor, že než umývat klasické nádobí, je mnohem lepší použít plastové, které se po použití prostě vyhodí. Člověk je, kromě jiného, velice líné zvíře, a tak se mu kultura věcí na jedno použití zalíbila. Proto máme dnes spoustu obalů, tašek, lahví atd. na  jedno použití. Vezmi si třeba mikrotenový sáček, který si vezmeš v libovolném supermarketu. Ten má životnost zhruba 20 minut, než ho doneseš od kasy do bytu. A pak co? Vyhodíš ho do koše, co s ním jiného.
TrashHero1

Ta čísla a statistiky, které jsi zmínil, znějí hrozivě a na lidi to může působit tak, že jako jednotlivci nemají šanci nic změnit. Co může jednotlivec udělat proto, aby se tento stav zlepšil?

Každou minutu se na zemi vyrobí milion PET lahví. Zrecykluje se jich 20 %. To znamená, že každou minutu jich 800 tisíc skončí na skládkách, ve spalovnách, nebo v moři. Recyklace se vytváří iluzi, že je to uzavřený kruh, perpetuum mobile. Jenže ono to tak není. Zrovna u plastu platí, že jeho kvalita při recyklaci klesá, což znamená, že z PETky novou PETku nevyrobíš – kvůli hygieně. Když se PET zrecykluje asi čtyřikrát, má už tak nízkou kvalitu, že se už dál k recyklaci nepoužívá. Takže končí na skládce, ve spalovně nebo v moři.

Teď zpět k tomu, co já můžu udělat jako jednotlivec. Já tu PETku můžu naplnit znovu. Když si uvědomím, že materiál PETky je zrecyklovatelný pouze čtyřikrát, tak to taky znamená, že když ji naplním alespoň pětkrát z vodovodního kohoutku, vedu si lépe než celý recyklační průmysl za mnou. Navíc z  testů balených vod opakovaně vyplývá, že voda z kohoutku je zdravější a čistší. Tady v Evropě jsme obrovsky bohatí tím, že splachujeme, sprchujeme se a myjeme nádobí pitnou vodou. Ale hodně lidí ji nepije, protože si pod vlivem reklamy koupí zabalenou vodu v plastu. A jsme zpět u té nevědomosti.

Další věc, která platí v naší kultuře, je, že jsme vychováváni k pocitu osobní nedůležitosti. Že jsme kapka v moři. Že jsme každý jeden z nás úplně nepodstatný. Ty něco umíš? Tady je spousta dalších lidí, kteří to umějí lépe. Jsme postupně zpracováváni k tomu, že nehrajeme roli. Ale to není pravda, každý z nás hraje tu nejdůležitější roli. Gándhí řekl: „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ Lidi nepřijdou k volbám, protože řeknou, že jeden hlas nic nezmění. A pak je takových lidí třeba i většina. Každý jako jedinec může udělat volbu, nejenom politickou, ale také konzumentskou. To znamená, že jako spotřebitel se můžu rozhodnout, že si tu PETku naplním znovu, nebo ještě líp, že si nebudu kupovat PETku, ale koupím láhev, ať už nerezovou, skleněnou nebo plastovou, ze které budu pít rok, dva – a za ty dva roky nebudu potřebovat jedinou PETku.

V naší společnosti platí, že pokud nějaký produkt lidi nekupují, výrobci ho přestanou vyrábět, protože se pro ně stane nevýhodným. Spousta z nás si to neuvědomuje, ale síla spotřebitele a možnost ovlivnit dění, je obrovská. Jen je potřeba si stanovit nějaká individuální, osobní pravidla. Třeba moje osobní pravidlo je: Nekupuju si PETky, pokud vyloženě netrpím žízní. Když mám velkou žízeň a nemám u sebe pití, tak si tu PETku koupím – zase není potřeba se trápit, není třeba být radikál – ale když už si tu PETku koupím, tak ji aspoň pětkrát naplním, nebo spíš desetkrát a radši dvacetkrát, abych měl pocit, že jsem ji opravdu dobře využil. Když už je taková, že z ní nechci pít ani ji nechci už čistit, tak ji pošlu do kontejneru, a vím, že jsem si vedl dobře.

Úplně stačí, když lidé začnou dělat takovéto věci. Když přejdou z toho nepřemýšlejícího, stádního přístupu, kdy si vezmu třicet mikrotenových sáčků na každém nákupu, k tomu, že si vezmu třeba jeden, nebo dva. Hned si budou vést mnohonásobně lépe. Nebo si nebudou muset na každý nákup brát novou velkou igelitku, ale vezmou si s sebou do kapsy nějakou, kterou už doma mají. Takovéto úplně malé krůčky stačí k tomu, aby se svět zlepšil. Kuřáci například nemusí házet vajgly okolo sebe. Jenom proto, že je ten filtr malý, neznamená, že je neškodný.  Obsahuje spoustu toxických látek. V cigaretě je filtr právě od toho, aby zachytával toxiny a ty nešly do lidského těla. A já ho potom odhodím třeba v lese? Aby se to tam nasáklo do půdy? Pokud možno ne. Stačí o těch věcech jen malinko přemýšlet, používat hlavu.

V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že velký rozdíl se dá udělat i rozhodnutím, jestli si vezmu brčko, nebo ne, je to tak? 

To je pravda, na některých plážích, které mají třeba kilometr, najdeme dva až tři tisíce brček. Takže řekněme, každých 30 cm brčko. A to jsou normální pláže. Potom jsou tu pláže, kde je opravdu hodně lidí a kde se často pořádají party, tam je to množství brček mnohonásobně vyšší.

V Thajsku jsou místa, kde se pijí, tzv. „buckets“. Koupíš plastový kyblík, který je sice zálohovaný a můžeš ho vrátit, ale v něm máš třeba 5 brček, aby ses o drink mohl podělit s lidmi kolem. Koupíš si džus nebo koktejl a oni ti ho přinesou s brčkem. Ach jo. Přitom každý ví, že se stačí dotknout rty skleničky a normálně se napít. Oni si myslí, že to turisté vyžadují. Podle mě by byl lepší model, kdyby se začala dávat brčka jenom na vyžádání. A zároveň, kdyby se turisté naučili říkat „Bez brčka, prosím“. Ale to asi bude pár let trvat, než tohle vejde do všeobecného povědomí. Stejně jako můžu říct u kasy „Nepotřebuji igelitku.“, můžu říct číšníkovi „Bez brčka, prosím“. A nejlépe se to naučit v místním jazyce. Už tohle pomáhá.

Já jsem brčka nikdy moc nepoužíval, ale od té doby, kdy jsem viděl video s želvou, které právě brčko tahali z nosu a ona u toho hrozně trpěla, si brčko nevezmu už nikdy.

To je dost silné video, taky mi úplně běhal mráz po zádech. Nevěděl jsem, že želva může křičet.

Existuje Trash Hero i v České republice?

Ano, existuje. Za poslední dva roky jsme s Trash Hero Praha sebrali skoro 5 tun odpadků z veřejného prostoru v Praze. Nejdřív jsme uklízeli jen přes léto, ale letos se ukázalo, že hrdinové chodí i v zimě. Míváme úklidy cca každé tři týdny. Až budeme mít víc lidí v týmu, chceme dělat úklidy každý týden, klidně i na více místech současně. Taky se ozvalo pár lidí z Brna, takže Trash Hero Brno už je na spadnutí.0

Ty jsi zmínil, že kromě sbírání odpadků je vaší činností také edukace. Děláte něco takového i v Česku?

Nedávno jsem měl přednášku na Fakultě humanitních studií, která byla právě o tom, co se dá dělat na individuální úrovni v rámci každodenní rutiny i jak se dá zapojovat do větších úklidových aktivit. Rádi bychom tady v Česku začali pracovat i s dětmi ve školách a školkách. Tu a tam se stane, že nám rodiče vodí děti na úklidy, a je to super! Zatím jsou to spíše jednotlivci než větší skupiny. Je jenom otázkou času, než se tohle začne dělat ve větším.

A jak jsou na tom Češi v rámci uklízení odpadů, recyklace a tak dále?

Co se týče třídění, jsme na tom velice dobře. Češi třídí hodně. Má to ale i svou odvrácenou stranu. Tím, jak máme barevné kontejnery, se odpad stává neviditelný a není vidět, že naše spotřeba plastů je obrovská. Vedeme si dobře v tom odpad třídit, ale velice špatně v tom ho neprodukovat. Což by mělo být na prvním místě. Tady máme prostor být lepší. Naštěstí už to není jako dříve, kdy se běžně nacházely odpadky po lesích, házely se z okna aut a tak dále. Teď máme jiné výzvy. Od té doby, co Čína nevykupuje plasty, končí většina odpadu ve spalovně. To rozhodně není optimální. Recykluje se LDPE (igelity a sáčky) a HDPE (třeba nárazníky) a ABS plast (třeba patníky u silnic), který lze použít do 3D tiskáren.

Zmínil jsi, že recyklace nevyřeší všechny problémy. Je ještě nějaká jiná možnost, jak odpad využít a zpracovat? 

Kromě recyklace je ještě pojem, kterému se říká upcyklace. Což je vlastně kreativní použití materiálu bez potřeby nějaké drahé technologie. Dobrým příkladem můžou být sedací pytle (fat boye) plněné polystyrenem, který sbíráme na plážích, výroba šperků nebo nejrůznějších nádob a květináčů z PETek. Nebo třeba ekocihly.

Ekocihly jsou nápad našeho kamaráda Russela Mayera. Jsou to vlastně PET láhve napěchované měkkým plastovým odpadem, tzn. veškerým šustivým odpadovým materiálem. Dá se ho tam tolik, že je láhev téměř nestlačitelná. Vznikne tak vlastně super cihla. Pokud na ni nebude svítit přímé sluneční záření, vydrží několik set let. Navíc PET láhve mají všechny hodně podobný průměr i délku a jsou tedy velice dobře kombinovatelné mezi sebou, právě jako cihly. Pokud možno se při zdění nepoužívá beton, ale hlína a stébla. Taková zeď má výhodu, že pokud se jednou rozhodneš ji rozebrat, stačí ji jen rozmočit. Nepotřebuješ sbíječky. Samozřejmě nás to odpadu nezbaví, ale alespoň ho rozumně a zodpovědně uložíme a využijeme, než přijdeme na nějaký dobrý ekologický způsob, jak s plasty dál nakládat. Krásným příkladem, co se z ekocihel dá dělat, je stavění škol pro děti. Možná to zní jako utopie, ale můžu dát dva dobré příklady takových škol, které už stojí. Jedna je na Filipínách a druhá se dokončuje na hranicích mezi Myanmarem a Thajskem. Tu první postavil Russel s pomocí Filipínců. Nadchnul svou myšlenkou ředitele školy a rozjel velký ekocihlový projekt. Ta druhá škola je aktivita jednoho sirotčince, který ve spolupráci s Trash Hero, staví z Ekocihel školu pro svoje děti. Plast se dá využít spoustou skvělých způsobů, které jsou lepší než ho pálit ve spalovnách.

Jaké vznikají problémy při pálení odpadu ve spalovnách?

Spalovna, pokud nemá dobře servisovaný filtr, vypouští do ovzduší spoustu škodlivých věcí. V případě, že filtr servisovaný má a škodlivé látky se v něm zachytávají, nastává otázka, co udělat s tím filtrem, když je potřeba ho vyměnit. Kam se pak dá? Švýcarsko je vozí do Německa, Německo do Polska. A potom nejspíše končí někde v dolech, kde zůstane hodně dlouhou dobu. Jak moc bude, nebo nebude škodit vlastně nikdo přesně neví. Pálení plastů je vlastně vždycky energeticky ztrátové, protože spalováním plastu se získá méně energie, než kolik stálo ho vyrobit. Bylo by lepší pracovat s plasty jiným způsobem a využívat je jako surovinu. Bohužel, recyklace plastu je ekonomicky méně výhodná než výroba nového plastu. A příroda na to doplácí. Nebo je tu právě ta druhá možnost, že plasty nemusíme pálit, ale využívat je jinak. Například z nich dělat ekocihly.

Jak se k vám člověk může připojit a stát se „Trash Hero“?

Tady v Čechách je nejjednodušší napsat na Facebook Trash Hero Praha. Dříve nebo později začnou vznikat i další základny různě po republice. Pokud by ji někdo chtěl založit, rádi mu s  tím pomůžeme. Je to stejné, jako když se nám ozývá kdokoliv jiný, ať už je z Afriky, Brazílie nebo nějakého malého zapadlého ostrova kdesi v Indonésii. Prostě je potřeba začít. To znamená pochopit a přijmout pár základních etických pravidel Trash Hero, zorganizovat první úklid a vytvořit nové základně facebookovou stánku.  Se vším těm lidem pomáháme.

V Trash Hero obrovská volnost v tom, že se zkoušejí stále nové věci a nové postupy. Pokud přijde někdo s něčím novým, řekneme mu, buď ať to zkusí, nebo že už jsme to zkoušeli a poradíme mu, co funguje a na co si dát pozor.

Cestovatelé, kteří chtějí vědět, kde všude fungujeme, můžou mrknout na www.trashhero.org, nebo stačí na Facebooku, Google, nebo Youtube zadat do vyhledávání Trash Hero a místo, kam se chystají. Pokud tam nějaká základna funguje, stačí jim napsat nebo prostě přijít na úklid.

Všichni v Trash Hero jste dobrovolníci a neberete za to žádné peníze, bereš to jako své poslání?

Přemýšlím o tom slově poslání. Rozhodně je to nejsmysluplnější projekt, kterou jsem zatím v životě dělal. Třeba psychologie je něco, co může být pro člověka posláním nebo smyslem. Jenomže z mého dnešního úhlu pohledu je psycholog vlastně opravář lidských osudů nebo duší. Takový promazávač koleček v obrovském mechanismu, strojku, který se točí bohužel takovým způsobem, že u toho kácí deštné pralesy, způsobuje vymírání živočišných druhů a znečišťuje oceány takovou rychlostí a způsobem, který tady nikdy dříve nebyl. Proto jsem se z toho původního poslání psychologa přesunul k poslání starat se o širší celek ve smyslu životního prostředí.

Freediving jako takový, učit lidi potápět se na nádech, taky může být posláním, ale upřímně, má to nějaký hlubší smysl? Vlastně ani moc ne. Děláme to proto, že je to sranda, že nás to baví.

Ale před čtyřmi lety jsme sesbírali pár kilo odpadků na nějaké pláži v Thajsku, což vedlo k tomu, že nyní je tu několik desítek tisíc rukou sbírajících odpadky na mnoha plážích po celém světě. Obrovské množství lidí, kteří to učí dělat další lidi. A mnoho inspirujících příběhů, které mohou ovlivnit, jak bude svět vypadat za sto let. V tomhle vidím opravdový smysl.IMG_2157

Honzo, moc děkuji za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl dodat?

Jednak bych chtěl říci, že celý tento příběh je jen metafora něčeho, co ve svém základu říká: „Dělejte cokoliv, v čem vidíte smysl. Dobře placená práce je sice fajn, ale co dál?“

Myslím si, že je hrozně důležité život „neprovydělávat“, ale trávit ho něčím, v čem bude člověk vidět vyšší smysl. To nutně nemusí být v práci. Spousta lidí má práci, u které pochybují, jestli dělají něco smysluplného. Potom je dobré, hledat nějakou aktivitu, která přesahuje osobní důležitost. Která je o něčem víc než o egu.


Pokud chcete být informováni o dalších rozhovorech s lidmi, jejichž příběhy stojí za to znát, sledujte FB stránky Poutník po myšlenkách.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *