Jirka je v současnosti jednou z největších hvězd MMA u nás a postupně se svými výkony dostává do povědomí fanoušků i ve světě. Jak sám říká, aby toho dosáhl, nestačí mít pouze silné tělo, ale odolná a pevná musí být také jeho mysl. Kudy vede cesta z Brna do Japonska, jaký je jeho přístup k životu a mnoho dalších podrobností se dozvíte v našem rozhovoru.
Ahoj Jirko, můžeš se čtenářům krátce představit?
Jmenuji se Jiří Procházka, je mi 23 let a jsem MMA zápasník. V souladu s tím jsem si stanovil takovou svou cestu pěstování ducha a charakteru pomocí každodenních činností.
(zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=VOtt2pk3wx8)
Jak ses dostal k bojovým sportům?
Dostal jsem se k nim na střední škole. Hodně jsem se pral. Měl jsem spoustu energie, kterou jsem potřeboval někam směrovat. Začalo to posilovnou, a díky tomu, že jsem studoval obor Ochrana osob a majetku, kde jsme měli i předměty jako judo, karate, řecko-římský zápas atp., jsem se seznámil s bojovými sporty. Potom mi spolužáci nabídli, abych s nimi začal chodit do Jetsaam gymu na thajský box, který mě chytl. Ponořil jsem se do něj a žil pro něj. Piloval jsem ho 3 roky úplně naplno. V gymu se trénovalo také MMA, tak jsem ho zkusil a zařadil do svého tréninkového plánu. Nejdříve jsem chodil jednou týdně, ale postupně mě začalo bavit víc a víc, až jsem přešel úplně.
Proč ses nakonec rozhodl pro MMA?
Zaujala mě na něm větší „čistota“ boje. Používají se menší rukavice a jsou dovoleny rozmanitější techniky. Člověk musí být komplexní a ovládat boj v postoji, v klinči, i na zemi.
Můžeš zmínit nějaké své dosavadní úspěchy?
V thajském boxu jsem byl amatérský mistr ČR 2010/2011, v MMA jsem profesionální šampion organizace GCF v kategorii -93 kg.
Jaká je tvá aktuální situace? Kde nyní zápasíš?
V současné době zápasím v japonské organizaci Rizin FF.
Japonsko je z České republiky poměrně daleko, jak ses tam dostal?
Znenadání mě oslovil manažer této organizace, který viděl na internetu videa z mých zápasů. Hledal talenty v Evropě pro Silvestrovskou pyramidu v Japonsku. Chtěli tam divácky zajímavé bojovníky s atraktivním stylem a já jsem jim padl do oka. Probrali jsme nabídku s mým manažerem, přijali ji – a pak jsme tam odjeli zápasit.
Japonsko je Mekkou bojových umění, jak se ti v této organizaci, a celkově v Japonsku, líbí?
Líbí se mi tam a vyhovuje mi to. Japonsko je kolébka bojových umění a samurajské ideologie, ke které já navíc tíhnu a ze které hodně čerpám. Proto je pro mě i z tohoto pohledu naplňující, že tam můžu zápasit. Navíc je to umocněno tím, že organizace Rizin navazuje na Pride (pozn. autora: Pride byla nejznámější japonskou organizací, ve které se utkávali nejlepší světoví bojovníci své doby). Celkově se mi v Japonsku líbí. Boj tam má hezkou tradici a lidé k němu přistupují osobněji, jsou více oduševnělí. Mají k němu odlišný přístup než v jiných částech světa.
Jaká je v tuto chvíli tvá bilance v organizaci Rizin?
V Japonsku jsem měl dosud 4 zápasy. 3 jsem vyhrál, 1 prohrál.
Tobě se na výše zmiňované silvestrovské pyramidě povedl obrovský úspěch. Vyhrál jsi dva zápasy a dostal se až do finále. Co jsem pozoroval, tak jsi tímto svým tažením způsobil asi největší boom, který jsem na české scéně bojových sportů kdy zaregistroval. Lidé sdíleli tvé fotky a videa ze zápasů a hodně ti fandili. Vnímal jsi nějak tuhle podporu?
Dozvídal jsem se o tom právě pomocí sociálních sítí. Viděl jsem, že lidé sdílí moje videa, která jsem tam přidával během samotného dění. Samozřejmě mě zájem a podpora od fanoušků těšily a měl jsem z toho radost. Jak jsem byl ale přímo na místě, zase až tak jsem to nevnímal a neprožíval. Spíš jsem se soustředil na výkon a na svůj stav, na který jsem musel dbát, abych se udržoval v dobrém rozpoložení a připraven na boj.
A když ses vrátil z Japonska, zaznamenal jsi nějakou větší odezvu od médií?
V porovnání s mými ostatními zápasy byla odezva o něco větší, ale nebyl to až tak velký boom. MMA u nás zatím není tak populární sport, aby to zajímalo širokou veřejnost. I to je jedna z věcí, kterou bych chtěl přispět a stát se součástí jeho zviditelnění.
Kdy máš naplánovaný další zápas?
Další zápas mám v září, ale soupeře zatím ještě neznám.
Dobrá, přesuňme se k tvému přístupu k boji a životu celkově. Ty jsi známý tím, že jsi příznivcem samurajů a jejich cesty, jak ses k tomu dostal?
Je to asi dva roky zpátky, kdy mi můj trenér přinesl Knihu pěti kruhů od Mijamata Musašiho, ze které i on sám čerpal a stále čerpá. Byl jsem zrovna v poslední části přípravy, se kterou je spojená i dieta. V této fázi jsem, kvůli shazování váhy, měl omezený přísun cukrů. Z toho pak plynou různé stavy, kdy je člověk roztřepaný, může být i trošku výbušný, musí se držet na uzdě a mít se sebou kontakt. Ta kniha mě zaujala a pomohla mi projít si tímto obdobím. Jak jsem ji četl, začal jsem v ní nalézat hloubku a nezměrnou sílu. Dále mě také hodně ovlivnil kodex Bushido, který obsahuje seznam morálních pravidel a cností, které samurajové dodržovali. Hodnoty, které jsou v těchto knihách popsány, jsem přijal za své a staly se součástí mého každodenního života.
Které hodnoty to jsou?
Je tam spoustu věcí. Nedá se to úplně konkretizovat. Kdybych to shrnul, tak je to vlastně o najití si své vlastní cesty. Nejde o kopírování někoho jiného, ale o vytvoření si svého kodexu pravidel a jeho dodržování. Je potom na každém, co si zvolí. Samozřejmě, že život se má především žít, ale musí tam být nějaké zásady a pevná pravidla. Třeba ohledně přístupu k tréninku a životu celkově. U samurajů byla asi nejznámější ta rozhodnost. Dělat jakoukoliv činnost naplno. Když do něčeho šli, dali do toho všechno a byli připraveni zemřít. Právě o to se snažím i já. Nemyslím tím, že je mi jedno, jestli umřu, ale když něco dělám, dělám to pořádně. Přistupuji k životu právě tímhle způsobem. Snažím se mé cestě, kterou jsem si vybral, obětovat opravdu všechno. Je to hlavně o disciplíně mysli, která musí být plně kontrolovaná a disciplinovaná. Když chce člověk dosáhnout nějakého stavu, získat na síle, nejenom té vnější, ale hlavně té vnitřní, tak musí mít disciplínu a odvahu v jakýchkoli situacích dodržovat svá pravidla. Samozřejmě se dostaví slabé chvíle, kdy se člověku nechce, ale těchto rušivých faktorů, které jsou všude kolem, se musíme zbavit. Absolutně na ně neklást žádné emoce, nenechat se ničím emocionálně rozhodit. Mít na mysli jenom svou cestu a pro ni udělat všechno. Stejně tak je to u výkonu v zápase, kde si prostě nemůžu dovolit nechat na sebe zapůsobit cokoliv nechtěného. Dá se říct, že jde o to nastavit se jako robot a jet. Udělat všechno, co je v mých silách. Sloužit tomu činu samotnému. Nedělat to za účelem dosažení nějakého cíle, nebo nějakých pomíjivých věcí, jako jsou peníze, sláva, viditelnost, ale kvůli té činnosti samotné.
Samurajové byli známi tím, že byli nejen mistři bojových umění, ale oni se zdokonalovali i v ostatních činnostech. Např. psali básně, malovali, vzdělávali se atp. Jdeš i ty touto cestou?
V tom je právě ta radost ze života. Nemusíš se věnovat pouze jedné určité činnosti, ale ať děláš cokoliv, buď plně soustředěný na přítomnost. Když jdu jíst, budu se koncentrovat na jídlo, na dech, na to jak sedím – na přítomný okamžik. A takhle se jednotlivé aspekty konání snažím tříbit. Pokud v sobě člověk cítí disciplínu a ví, že dodržuje svá pravidla, jde si za tím, co chce a ví, že to není jen nějaké rozhodnutí znenadání, ale že je opravdu takový – v tom je obrovská síla. Člověk pak cítí, jak má sám sebe plně pod kontrolou. Plně vládne svému životu.
Z vlastní zkušenosti vím, že se tohle prokáže až časem. Na začátku je člověk chvilkově nadchnut, je do všeho hrrr. Dříve nebo později ale přijde chvíle, kdy toto začátečnické nadšení odejde a pak je to už hodně o udržování jednání. Prostě konej, pro co ses rozhodl. Možná nějakou dobu neuvidíš výsledky, někdy ti to nebude působit takovou radost jako na začátku, ale i tak musíš konat. Jsou to právě režim a disciplína, které někdy nepůsobí moc radosti, ale jsou nutné. Já třeba každé ráno medituji a někdy se mi nechce vstávat jenom kvůli tomu, ale musím si v mysli udržovat disciplínu, abych v ní neměl slabé místo. Prostě si řeknu: „Ne! Musí to být uděláno!“ Nikdy nesmí nastat slabý okamžik, že bych na popud toho, že se mi nechce, nebo že nemůžu, povolil. Ne! Právě v těchto, byť někdy prostých chvílích, se ty sám rozhoduješ, na čem pracuješ a co si tvoříš. A ty sám víš, tvé svědomí ti řekne, jestli jsi do toho dal všechno, nebo jsi povolil. Ty sám to budeš vědět, nikdo jiný. Všichni okolo o tobě budou říkat, že jsi takový nebo takový, ale jen ty sám uvnitř budeš cítit, jak to je. A pokud to budeš dělat naplno a upřímně uvnitř cítit, že to tak doopravdy je, tak je to správně. To je „vono“!
Zmínil jsi, že když odejde nadšení, musí nastoupit disciplína, ale stejně před sebou musíš mít nějakou vizi, za kterou jdeš. Co to je u tebe?
Je to cesta samotná. Dosáhnout velikosti. Dá se říct, že nejzáslužnější činnost je upřímná služba druhým lidem. Podílet se na jejich rozvoji, růstu, obdarovat druhého nebo třeba i jen působit lidem radost. A když to spojíš s vlastní cestou, která působí radost i tobě, tak je to prostě něco hezkého. Ale zase, vyžaduje to hodně disciplíny a sebekontroly.
Jsou to asi dva roky, kdy jsem přijal tuto filosofii a mám už o ní spoustu osobních zjištění, znám její zákoutí a umím nazpaměť silná slova, která mě vždycky nadchnou a dávají mi motivaci. Nyní už přichází na řadu jenom praktikování. Jak to v životě a v téhle době využít.
Mám pocit, že pro tebe boj není jenom o tom, že se proti sobě postaví dva chlapi, kteří se chtějí vzájemně porazit. Můžeš popsat, co znamená boj pro tebe?
Měl jsem na to různé názory. Časem se všechno tříbí, vybrušuje a v současné chvíli k tomu mám postoj, že je to možnost, jak se posunout a rozvinout. Do ringu nebo klece jdu ukázat, co jsem se dosud naučil, jak jsem rozvinul své sebeovládání, disciplínu a techniku. Je to vlastně šance k sebe-zdokonalení. I proto se soupeřem jednám jako se svým hostem, který mi přišel, byť ho porazím a zvítězím nad ním, ukázat má zranitelná místa. A i když nebojujeme na život a na smrt, tak důležitost situace je veliká, protože ten souboj každý vidí. Proto musí být vše podchycené od začátku do konce.
Jak ti to pomohlo, když jsi do svého života začlenil tuhle filosofii?
Dřív jsem zápasení bral spíše jako koníčka, něco, co mi dělá radost. Bavilo mě to, vybil jsem energii. Měl jsem tam i naplnění ega a potvrzení představy o sobě, o tom jaký jsem a co umím. Teď už to beru jako svou cestu. Poznal jsem, které věci jsou pomíjivé a na které se naopak soustředit. Už to není o egu, ale o té samotné činnosti, kterou chci tříbit k dokonalosti. Chci posouvat jak stánku fyzickou, tak i mentální. Vše je propojené. Hlava dělá techniku. Zlepšovat vše, co souvisí s bojem, aby potom celá situace samotného zápasu, byla naprosto zvládnutá: od mého celkového přístupu, přes techniku a další náležitosti… jednoduše od začátku do konce pod kontrolou.
Druhou část rozhovoru s Jirkou naleznete ZDE.
Pokud chcete být informováni o dalších rozhovorech s lidmi, jejichž příběhy stojí za to znát, sledujte FB stránky Poutník po myšlenkách.
Jedna odpověď